Novinka EkoWATTu

Rozúčtování nákladů na vytápění pod drobnohledem

10. 2. 2009

Článek se opírá o zkušenosti z rozúčtování nákladů na vytápění v družstevním domě, ve kterém bydlím. Problémy, se kterými se zde potýká, mají nicméně obecný charakter a více či méně úspěšně s nimi zápasí většina ostatních družstevních domů.

V popisovaném případě jde o věžák s 98 bytovými jednotkami, z toho více než polovina připadá na třípokojové byty a zbytek na garsoniéry. Z hlediska měrných nákladů na vytápění jsou byty dosti polarizovány. Přípustnou odchylku tohoto ukazatele +/- 40 % od průměru objektu, stanovenou vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) č. 372/2001 Sb., překračuje v obou směrech asi po šestině bytů.

Následuje proto nezbytná úprava těchto ukazatelů do rámce mezních hodnot, což řada bytů s nulovými nebo nízkými náměry indikátorů považuje za přesun části "ušetřených" nákladů ve prospěch přetápěných bytů. Odtud se naopak ozývají hlasy, které podezírají "šetřílky" z manipulace s bytovými indikátory. Ti zase kontrují tvrzením, že "jim stačí k tepelné pohodě stoupačky a na ty přece přispíváme všichni v rámci základní složky nákladů".

Článek se pokouší zamyslet nad tím, kdo z účastníků těchto často bouřlivých debat má vlastně pravdu nebo přesněji řečeno více pravdy. Odpověď hledá v kvantitativní analýze nákladů na teplo.

Východisko k tomu poskytují faktury Pražské teplárenské a.s. V příkladu z našeho domu níže uvádím množstevní údaje a jednotkové ceny za rok 2008, které se vztahují k tarifnímu pásmu A a k tzv. Pražské teplárenské soustavě:

	GJ	Kč/GJ	Cena v Kč		Podíly
			bez DPH	vč. DPH	%
Odebrané množství	1300	234	303 550	330 870	60,3
Sjednané množství	1300	154	200 200	218 218	39,7
C e l k e m			503 750	549 088	100,0

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že v bytových družstvech naší velikosti a s podobnou úrovní měrné spotřeby tepla připadá z celkových ročních nákladů na vytápění cca 60 % na odebrané a 40 % na sjednané množství. Pro klasifikaci tohoto druhého údaje je velmi důležitá tato charakteristika z ceníku Pražské teplárenské: "plat za sjednané množství je stanoven za rezervaci výkonu zdrojů a dopravní kapacity distribuční soustavy". Jde tedy o variantu například paušálu za telefonní přípojku versus hovorného (=vytápění bytů).

Celý uvedený paušál logicky patří do základní složky nákladů, jejíž podíl na celkových nákladech za teplo je v našem objektu stanoven na 50 %. To znamená, že v našem objektu odčerpává ze základní složky nákladů přibližně 80 %. Ze zbytku je třeba dále hradit tepelné ztráty pláštěm objektu a další část je odčerpávána na "nucené" vytápění rozsáhlých společných prostor.

Na základě této analýzy lze, podle mého soudu, bezpečně tvrdit, že pro vertikální rozvody tepla nezbývá v základní složce nákladů (placených podle podlahové plochy) žádný prostor. Ty se přitom podílí na instalovaném výkonu otopné soustavy téměř 10 %. Na rozdíl od otopných těles nelze jejich výkon v bytech regulovat a představují proto zdroj tzv. "nuceného" vytápění; odhaduje se, že přispívají k tepelné pohodě bytů v průměru více než pětinou. Přitom se s nimi zachází jakoby šlo o "bezúplatný náklad", něco jako o "dar z nebe". Tepelné zisky z rozvodů jsou navíc nerovnoměrně rozděleny v neprospěch třípokojových bytů a všeobecně pak na úkor bytů ve vyšších podlažích, které mají rozvody mnohem menších průměrů; v posledním podlaží jsou rozvody dokonce minimální.

Do úvahy je nutno dále zahrnout i to, že jednotlivé byty nejsou tepelně izolovanou jednotkou, ale jsou součástí celého objektu, v němž se tepelné toky řídí fyzikálními vlastnostmi tepla a jsou proto ovlivňovány tepelným odporem stěn. Teplo proto prostupuje stěnami z okolních vytápěných bytů a z tohoto důvodu dochází k dodávce tepla i do bytů se zcela uzavřeným otopným tělesem.

Kombinované působení obou uvedených faktorů vede k tomu, že rozdíly mezi byty v průměrných vnitřních teplotách (pohybují se mezi cca 20 °C a 24 °C) jsou neporovnatelně menší než v měrných nákladech.

Zvláště plasticky to vyplyne, jestliže například porovnáváme příspěvky dvou extremních bytů stejné velikostní kategorie k úhradě spotřební složky nákladů. Například v roce 2007 se úhrady dvou třípokojových bytů za spotřební složku pohybovaly před korekcí mezi necelými 500 Kč a více než 12000 Kč. Po korekci se sice tyto extrémy dosti sblížily, nicméně výsledné částky 1200 tis. Kč resp. 6500 tis. Kč stále nekorespondují s odpovídajícími rozdíly v úrovni vytápění.

Ještě přesvědčivěji působí porovnání příspěvku vybraných skupin bytů k hrazení spotřební složky objektu:

• dvacetičlenná skupina bytů s nejnižšími měrnými náklady přispívala po korekci na úhradu tohoto ukazatele 6 % (údaj je ovšem mírně podhodnocen tím, že jsou v ní více zastoupeny garsoniéry);
• stejně početná skupina bytů s nejvyššími měrnými náklady naproti tomu přispívala na spotřební složku téměř 37 % (před korekcí dokonce 50 %);
• rozšíříme-li tyto skupiny na čtyřicetičlenné, pak na "spodní" příčky pomyslného žebříčku připadalo ze spotřebních nákladů objektu necelých 18 %, zatímco na "horní" téměř 62 % (při zhruba vyrovnaném podílu na podlahové ploše objektu).

Objektivním základem těchto disparit jsou rozdíly v úrovni vytápění. Neméně významný je ovšem vliv obou již zmíněných faktorů, "nuceného" vytápění stoupačkami a redistribuce tepla mezi byty s vypnutými otopnými tělesy a zbytkem domu (především ovšem přetápěných bytových jednotek).

Často se setkáváme s názorem, že nulové nebo velmi nízké náměry jsou "obohacováním se na úkor souseda". Řada bytů ovšem omezuje vytápění například ze zdravotních důvodů, nebo protože využívají byt víceméně k přespání a mnozí i z finančních důvodů. Až na výjimky tak nečiní z nízkých pohnutek, pouze využívají (vědomě či nevědomě) slabin, které jim nabízí nedokonalost metody i používaných technických prostředků.

Morální odpovědnost za výsledky realizace rozúčtování nákladů na teplo nesou představenstva družstevních domů. Měly by se proto snažit, aby bylo co nejspravedlivější a použít k tomu systémových prostředků, které by do značné míry potlačily zjevné křivdy.

K těmto opravným prostředkům nepochybně patří zohlednění stoupaček jako zdroje neměřitelných tepelných zisků bytů. Prakticky vůbec není využívána možnost snížit velikost přípustných odchylek od měrných nákladů objektu, dejme tomu na +/- 25 %. Přitom tomu nic nebrání, protože používané mezní hodnoty chápe vyhláška MMR jako maximálně přípustné odchylky. Z metodických pokynů tohoto orgánu naopak jasně vyplývá, že maximální odchylka - 40 % by měla být akceptována pouze v nezbytných a odůvodněných případech, např. u neobsazených bytů nebo nebytových prostorů. Z vlastní praxe z rozúčtování nákladů na vytápění mohu obě tato opatření vřele doporučit jako nástroje, který pomůže valně zvýšit jeho věrohodnost. V případě zájmu jsem ochoten poskytnout o této problematice mnohem více informací než je to možné v rámci krátkého článku.

Pro EkoWATT napsal Ing. Otakar Klokočník

Odkaz: Související článek: Rozúčtování nákladů na vytápění bývají zcela nevěrohodná